Poslech
Host do domu
17. července  2017 v 11:05  

Landovský se zkrátka nikdy moc nehodil, říká jeho žena, dramatička a socioložka Helena Albertová

Pavel Landovský byl prý jako razící štít. „Pětkrát ho vyhodili, ale pak prorazil,“ říká jeho žena Helena Albertová - Foto: David Sedlecký, Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pavel Landovský byl prý jako razící štít. „Pětkrát ho vyhodili, ale pak prorazil,“ říká jeho žena Helena AlbertováFoto: David Sedlecký, Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Audio

Poslechněte si celý příspěvek

Přehrát

Byl to muž výrazný svým chováním i zjevem. Byl spontánní, nevázaný a bouřlivý. Jak se dostal Pavel Landovský k herectví a jaký byl před svou smrtí?

„Koncem života byl opuštěný. Strašně zlenivěl a byl protivný. Přestože jsme se v roce 1973 rozvedli, protože se to s ním už nedalo vydržet, nikdy jsme se nerozešli. Byla jsem jeho jediná manželka, milenka a přítelkyně od divadla,“ je přesvědčená Helena Albertová. 

„On byl vždycky trochu obtížnej a neukázněnej. Pokud šlo o hraní, tak byl poctivý. Ale režisérům do toho kecal. On se zkrátka nikdy moc nehodil. Byl vždycky tím divokým koněm ve stáji.“ Nejdřív dělal statistu v divadle v Teplicích a tam poznal další lidi. Hrál v Šumperku, Klatovech, Pardubicích. 

Splněný sen 

Do vysněného „Zábradlí“ se nedostal. Ale protože se skamarádil s Václavem Havlem, zakotvil v roce 1966 v Činoherním klubu. Hrál tam v legendárních inscenacích Revizor, Strýček Váňa nebo Višňový sad. Pak ho vyhodili. 

Helena Albertová, dramatička, socioložka, někdejší ředitelka Divadelního ústavu a žena Pavla Landovského - Foto: Adam Kebrt

Helena Albertová, dramatička, socioložka, někdejší ředitelka Divadelního ústavu a žena Pavla LandovskéhoFoto: Adam Kebrt

„V 70. letech už Pavla odstřihávali odevšad: z rozhlasu i televize. Začal se dávat dohromady s Václavem Havlem a pak byla Charta 77. To už bylo jasné, že Landovský je disidentem,“ vzpomíná jeho žena a někdejší ředitelka Divadelního ústavu. 

Persona non grata 

V roce 1978 ho StB vyhnala do Rakouska. Hrál v prestižním vídeňském Burgteatru a po pádu komunistů se těšil do Prahy. „Ale on se už neměl kam vrátit. V politice se nehodil a v divadle taky ne. Zlobil, zapomínal se učit role a pořád měl korouhev: Jsem herec Burgteatru! Lidi ho nepřijali. Jeho návrat nebyl šťastný a jen ty filmy mu byly určitou kompenzací.“ 

Autor:  Jitka Novotná
 

Host do domu:

Pracuje v cyklech a po jejich dokončení třeba změní techniku, kdy dělá velké formáty s pomocí smetáků a kyblíků barev. „Ale pořád jsem to já“ - Foto: Elena Horálková

Jan Pištěk: Otec měl tendenci radit, ale já to vždycky dělal jinak

 
Srpen 1968: Prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty, Praha, Vinohradská třída - Foto: Oldřich Bečvář

Pražské jaro bylo bláhové. „Nevím, co si lidé mysleli, ale náznaky, že to neprojde, byly jasné,“ říká historička

 
Melodie se Petru Maláskovi dokonce zdají. „Bohužel, když už si tu melodii člověk dokáže zapsat, tak ráno zjistí, že je všechno jinak. Ve snu bývá všechno krásnější“ - Foto: Adam Kebrt

„Na koncertu k srpnu 68 budou znít výhradně písničky z té doby. Ale v jiné podobě,“ slibuje Petr Malásek

 
Další články... nahoru
ROZHLAS.CZ

ZPRÁVY > Domácí | Zahraničí | Ekonomika | Sport | Zelená vlna | Počasí

STANICE > Radiožurnál | Dvojka | Vltava | Plus | Radio Wave | D-Dur | Jazz | Rádio Junior

TÉMATA > Komentáře | Leonardo - věda a technika | Kultura | Příroda | Historie | Cestování | Životní styl | Média | Z rozhlasu

Plná verze | RSS | Kontakty | Podcasty | Mobilní aplikace
© 1997-2018 Český rozhlas