Poslech
Folklor
22. listopadu  2017 v 19:04  

Sladké řemeslo perníkářské

Forma na perník ze sbírek Národopisného muzea Plzeňska - Foto:  Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska

Forma na perník ze sbírek Národopisného muzea PlzeňskaFoto:  Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska

Audio

Poslechněte si celý příspěvek

Perníčky, caletky, jazejčky a piprle, marcipán nebo cukrové květy, tím vším dovedli potěšit mlsné jazýčky našich předků příslušníci toho nejsladšího řemesla - řemesla perníkářského. Už v raném středověku je doložené v Norimberku, odkud prý pozval perníkáře do Prahy císař Karel IV. 

Perníkářům se u nás dařilo zvlášť ve 14. a 15. století. Na rozdíl od pekařů a dalších potravinářských řemesel měli velkou výhodu: jakmile nasytili domácí trh, mohli díky dlouhé trvanlivosti svých výrobků rozvážet zboží i do vzdálenějších míst. Nemalý příjem plynul z prodeje perníkářkých výrobků na výroč­ních trzích, a poutích. Perníkáři však zažili i krušné chvíle. Zejména v časech válečných neměli zchudlí měšťané dost prostředků na chléb, natož na perník. 

Tajné recepty na peprné zboží 

Perníkáři přidávali do těsta kromě pšeničné a žitné mouky, mléka a vajec hlavně sladký med a všelijaká koření: anýz, badyán, fenykl a hřebíček, koriandr, muškátový oříšek, skořici, zázvor a především vzácný pepř. Od pepře či adjektiva peprný byl patrně odvozený český výraz pro perník. 

Každý perníkář si míchal vlastní směs, která jeho zboží dodávala osobi­tou chuť. Výroba těsta byla rodinným tajemstvím. Na roz­díl od dnešních perníků se surovina nechávala důkladně odležet. Výjimečné nebyly případy, kdy dcera perníkáře do­stala věnem těsto, připravené v prvních dnech po jejím narození. 

Perníková vzducholoď 

Perník měl lahodit nejen jazyku, ale i oku. Byl proto tvarovaný do rozličných forem, nejprve hliněných či kamenných a od 16. století dřevěných. Těsto se vtlačilo do kadlubů a po vyjmutí na něm zůstal vytlačený reliéf. Motivy měly nejprve náboženský charakter, od 17. století přibyly obrazy heraldické a obecně světské. Pro velké i malé měšťany byly určené motivy dětí v povijanu, husarů na koni nebo sv. Mikuláše. 

V 19. století pronikly i do perníkových tvarů technické novin­ky: lokomotivy, jízdní kola a vzducholodě. Tedy však už perníkáři nezvládali konkuro­vat rychle se rozvíjejícímu cukrářství. Cukráři převzali perníkářskou výrobu, své místo si však dodnes uchovala alespoň v domácí kuchyni, zvlášť o slavnostních příležitostech. 

Doudlevecký učitel František Kraus dokládá, že ještě na přelomu 19. a 20. století „ve vsi v pondělí dopoledne chodili hoši s košem v ženských šatech – podobně jako o masopustě – od stavení ke stavení, sbírajíce koláče a pečené husy. Tak obešli celou ves, načež s kořistí usadili se v hospodě a tam jedl pán nepán.“ Při západu slunce se o posvícení v německých vsích na Plzeňsku občas provozovalo také obřadní stínání kohouta. 

Autor:  Zdeněk Vejvoda
 

Folklor:

Štědrovečerní stůl - Foto:  Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska

Devatero chodů štědrovečerních hodů

 
Klarinet - Foto: Fotobanka Pixabay

Bratři Frišholcové z Trhanova - klarinetisté, na které Chodsko nezapomíná

 
Jmelí - Foto: Fotobanka Pixabay

Jmelí léčivé a legendami opředené

 
Další články... nahoru
ROZHLAS.CZ

ZPRÁVY > Domácí | Zahraničí | Ekonomika | Sport | Zelená vlna | Počasí

STANICE > Radiožurnál | Dvojka | Vltava | Plus | Radio Wave | D-Dur | Jazz | Rádio Junior

TÉMATA > Komentáře | Leonardo - věda a technika | Kultura | Příroda | Historie | Cestování | Životní styl | Média | Z rozhlasu

Plná verze | RSS | Kontakty | Podcasty | Mobilní aplikace
© 1997-2018 Český rozhlas