Poslech
Vysílá ČRo Dvojka
16. ledna  2005 v 08:30  

499. schůzka: Naše tržní hospodářství Léta Páně plus minus 1700

Řemeslná výroba v 18. století - Foto:  Statutární město Brno

Řemeslná výroba v 18. stoletíFoto:  Statutární město Brno

Z časové souřadnice asi tak roku 1700 upřeme nyní zrak dopředu. Okrouhlý letopočet nebudeme brát za žádný historický milník, však jím také nebyl. Přijmeme rozhraní dvou století spíše za výhodný bod, u něhož lze chviličku prodlít a nastavit si na kompasu nový azimut pro další cestu.

Kdybychom měli v úmyslu co nejstručněji postihnout obraz naší minulosti kolem letopočtu 1700, musili bychom především říct, že to bylo období vrcholícího baroka. Tedy u nás - kupříkladu ve Francii se ve stejné době začal už prosazovat klasicismus. Tak to máme první poznávací znamení samotného začátku 18. století. K mání jsou však i další. K týmž časům se vztahují vůbec nejtvrdší formy, kterými byli poddaní utlačováni. Což je skoro archaický termín, nicméně na to, co se tehdy s obyčejnými, nesvobodnými lidmi dělo, docela případný. Pojmy jako "robota" a "druhé nevolnictví" se hodí nejvhodněji právě pro tuto dobu. A ještě jeden charakteristický znak by tu byl. Rakouská monarchie nám zase válčila. Tentokrát to bylo kvůli tomu, že španělští Habsburkové vymřeli roku 1700 po meči. O jejich říši se rozpoutal náramně živý zápas - mezi Rakouskem a Francií. Na uvolněný trůn vznesl nárok jak francouzský "Král Slunce" (Ludvík XIV.). Nechtěl sice být španělským panovníkem, Francie mu stačila, ale chtěl Španělsko pro svého vnoučka, Filipa z Anjou. Druhý mocnář, tedy císař Leopold I., počítal s korunou pro syna Karla. Válka o španělské dědictví se vlekla celých 14 let. A právě v této době se (u nás) objevili první národohospodáři.  

Rakouská monarchie, jíž byly české země součástí jedno a tři čtvrtě století, vstoupila do nového věku sice jako rozlehlý útvar, dokonce čerstvě zbytnělý územními zisky, kterými se polepšil na úkor Turků, ovšem ekonomika této směsice zemí a národů vykazovala vůči Západu, především vůči Nizozemí, Anglii a Francii, výrazné zpoždění. Zatímco hospodářství těchto států se zprudka rozvíjelo už na principu tržních vztahů a mocně soustřeďovaného kapitálu, pozůstávaly pilíře rakouské ekonomiky z feudálního vrchnostenského velkostatku na venkově, a z konzervativní, nevýkonné cechovní výroby ve městech. Zpoždění habsburské říše vůči rivalům mohlo v této sféře představovat nejméně půlstoletí a dále se prohlubovalo. Západ měl zkrátka proti nám náskok. (Situace nikterak nová.) Předstih způsobovala efektivnější výroba, čilý mezinárodní obchod a vyspělý bankovní kapitál. Ale nejenom. Také podnikatelé. Hospodářský život vyspělých západních zemí měl k dispozici početnou podnikatelskou vrstvu. A kromě toho měl po ruce i učení. Vůbec první a nejstarší národohospodářskou teorii - on to byl jakýsi vstupní model rodícího se kapitalismu. 

Merkantilismus - schéma - Foto: Schule Laupen. ch

Merkantilismus - schémaFoto: Schule Laupen. ch

Toto ekonomické učení týkalo se prvních, státem řízených zásahů do ekonomiky) se jmenovalo merkantilismus. "Mercantile" znamená francouzsky "tržní, obchodní," no a "merkantilismus" - to bylo "obchodování." (Ale taky "ziskuchtivost.") Schopní teoretici ekonomie existovali v 17. století už i v mocnářství, jehož jsme byli součástí, jenomže - ani vídeňský dvůr ani státní správa jim dlouho nepopřávaly sluchu. A když je někdo nahluchlý, no tak neslyší ani to, co bylo ve světě vůbec poprvé vysloveno právě v této říši... ba přímo v našich zemích... přesněji v historické zemi jménem Morava... konkrétně v královském městě Brně. Je pozoruhodné (a naše dějepisné učebnice na to doposud zapomínaly), že řadu návrhů na to, jak podporovat průmyslový rozvoj, vyslovili jako první dva brněnští měšťané - konšel a císařský rychtář Pavel Hynek Morgenthaller, a advokát a podnikatel Fabián Šebestián Malivský. Jejich doporučení zemským úřadům a císařskému dvoru se na světě ocitla už kolem roku 1650. Vyslyšena však nebyla.  

Samozřejmě, že názory těch dvou Brňanů neudeřily jako blesk z čistého nebe. Současně s nimi pracovali na tomtéž problému i Angličané a Francouzi, ale Morgenthallerovi a Malivskému patří prvenství, že je poprvé vyslovili jako učení. Pavel Hynek Morgenthaller tak učinil dříve, než dosáhl třicítky. Může tedy sloužit jako vzdálený předobraz dnešních mladistvých ekonomických analytiků, zaplňujících při každé možné i nemožné příležitosti televizní obrazovky. S tou výhradou, že na rozdíl od nich on měl co říci. "Růst národního pokladu." Ano, právě v této kapitole jeho knihy, která se jinak jmenuje Všeobecné příčiny rozkvětu a úpadku státu - právě v ní jsou ukryty mimo jiné i tyto dodnes aktuální věty: "Peníze jsou do té míry nezbytné, že tak jako lékaři popírají, že by mohl chodit člověk bez nervů, stejně tak nelze spravovati stát bez peněz. Práce je bohatstvím, bez něhož se nic neděje, čeho je třeba; peníze poslouchá vše a nic není tak obrněného, aby toho nedobyly peníze. A tak v dobře spravovaném státě je třeba co nejvíce pečovati o obohacení státní pokladny." Aneb: o peníze jde až v první řadě. Stát získává své příjmy především z daní a poplatků, které mají být úměrné zdrojům poplatnických příjmů a mají být spravedlivě rozvrženy. Morgenthaller odsuzuje rozhodnými slovy daňové zatížení sociálně nejslabších, a prohlašuje: "Falešné je to zlato, jež je smíšeno se slzami poplatníků." A ještě dodává: "Daňový útisk má za následek, že postižení raději opouštějí svou vlast a hledají novou existenci třebas i u nepřátel." 

V době, kdy feudálové přesunovali dost bezostyšně berní břemeno na své poddané, bylo dost odvážné napsat (kupříkladu), že "nikdo nemá býti osvobozen od daňové povinnosti, bohatým nemá v tomto ohledu býti polehčováno na úkor chudých." No... pan Morgenthaller věru nešel pro své slovo moc daleko, o čemž se přesvědčíme, když si probereme druhý zdroj státního blahobytu: "Zdrojem blahobytu státu je řádné vzdělávání vší půdy. Vladař má pečovati o to, aby se cizími druhy zlepšovala rostlinná i živočišná výroba a při obdělávání dosud ladem ležících ploch se má užíti i práce vězňů, silných žebráků, vojáků a jiných povalečů." Prosím, to je doslovná citace. "Rozkvět státu podporuje i účelné hospodaření s příjmy." A jsme u třetího bodu, kterak vylepšit státní rozpočet: "To, co se vybere od poddaných, se má vynaložiti k veřejnému prospěchu, a ne na pochybené výdaje anebo pro vladařovy oblíbence. Je v zájmu vlády, aby její úřednický aparát byl poctivý a neúplatný. Je nutno připomenout panovníkovi, aby zkoumal, odkud bere tak mnohý veřejný činitel peníze na svůj honosný dům, nádherný šat, drahá jídla, zahrady, dvory, mlýny, zámky a podobně. Lehce pak přijde na to, že je to většinou z odcizených veřejných prostředků." Bez komentáře. 

Liberecké textilní závody v 19. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Liberecké textilní závody v 19. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Čtvrtým, a to velmi důležitým pramenem příjmů státní pokladny, jsou řemeslníci a vůbec výrobci. Příroda vydává své dary v drsném, neopracovaném stavu, kdežto řemeslník jim vtiskuje svým uměním rozmanitý tvar, čímž se stávají dražšími a užitečnějšími. Jako příklad lze uvést surovou vlnu, anebo ještě lépe výměšek ošklivé larvy bource morušového; podobně je tomu i se železem a dřevem. Je známo, že výrobu uživí mnohem více lidí nežli zemědělství, jak je to dobře vidět na četných a lidnatých italských městech. Proto je prvním úkolem řádného vladaře, aby pečoval o rozvoj řemesel a výroby. Není-li v zemi dostatek řemeslníků, má je přilákati dobrými mzdami a zvláštním uznáním a odměňováním nejzdatnějších." Také v dovozu se musí udělat - podle pana Morgenthallera - pořádek. Každoročně plyne z císařských zemí nesmírné množství peněz do ciziny za módní a luxusní zboží. Při větší snaze by mohla být vyráběna v rakouských zemích stejně jemná sukna, jaká se importují, anebo takzvané italské a francouzské zboží. Vynikajícím příkladem je Francie, která zavedla začátkem 17. století hedvábnictví. Rozvoji obchodu i tím i státním důchodům slouží smělé projekty průplavů. A ještě na jednu možnost státních příjmů přišel pisatel. Kteroupak? Ona každá taková rada je dnes drahá. Konfiskace. Ano? A čeho? Všech hodnot, získaných podvodnými machinacemi veřejných činitelů. "A nyní jen stručně (vedle příčin blahobytu státu) též příčiny jeho úpadku. Jsou to: špatné vlastnosti panovníka, jako například nespravedlnost, hýřivost, krutost a despocie; neobratnost a nedostatek inteligence vladaře, jeho rádců a ministrů; vnitřní rozervanost; přílišná moc jedinců ve státě; jmenování cizinců do úřadů a poradních sborů; tíživé daně; bezpráví způsobená občanům; bezútěšná situace provinilců; náboženský rozkol; církevní přepych a hýřivost; války proti druhým státům a propuštění osvědčených rádců."  

Pavel Hynek Morgenthaller hodlal svoje teorie převést i do praxe. Měl v plánu zřídit v Brně barvířskou manufakturu. Město mu vyplatilo zálohu 150 rýnských zlatých na nákup cínových a měděných barvířských kotlů a potřebných barev a dalšího materiálu. Leč nebarvilo se. Čiperný císařský rychtář byl zaskočen nemocí a předčasnou smrtí. Smutný konec. Pavla Hynka? To ano. Ale jeho teorie měly pokračovatele. Byl rovněž z Brna a jmenoval se Fabián Šebestián Malivský z Maliv. Ten se za deset let po Morgenthallerově smrti obrátil ve svém přípisu moravským zemským stavům se zajímavým projektem. Uvedl, že už jistou dobu pracuje s cizími řemeslníky, kteří pro něj vyrábějí cizozemské druhy vlněných látek a že dokáže zhotovit sukna rovnající se anglickému a jinému vlněnému zboží. Podobně by bylo možno zpracovávat v císařských zemích jemná lněná plátna na holandský způsob a rozvinout hedvábnictví. Nabízel se, že s podporou moravských stavů zavede v zemi bez jakéhokoli finančního příspěvku výrobu nového zboží z vlny, lnu a hedvábí, a to nejen pro zdejší potřebu, ale i pro vývoz do zahraničí. 

K uskutečnění tohoto cíle potřebuje přivést do země 100 000 až 150 000 řemeslníků, přičemž náklady spojené s výrobou odhaduje na 5 milionů zlatých ročně. Přistěhovalci tu nechají všechen svůj výdělek a nadto nám zůstanou k dobru miliony vyvážené ročně za cizí zboží - kromě toho se získají další peníze z vývozu. Když se přivede takový počet lidí, tak vzrůste konzum potravin a tím se pozdvihne i zdejší zemědělství. Podnik takového rozsahu ovšem vyžaduje ústřední správu a velký kapitál. Aby nebyl Malivský připraven nesvědomitým i lidmi o ovoce své práce, zajistil se předem požadavkem nákladnické společnosti. V jednotlivých krajích měly být rozmístěny haly tak, aby se využilo domácích surovin. Provozovny přitom budou jen tam, kde o ně bude zájem, výrobou nebudou poškozeni domácí řemeslníci a cizí pracovníci budou zachovávat všechny zdejší zákony a nařízení. Pro sebe a pro svou společnost žádal Malivský výrobní monopol, ale nikoho předem nevylučoval. 

Smíchovská továrna - Foto: Portál hlavního města Prahy

Smíchovská továrnaFoto: Portál hlavního města Prahy

Obhajoval požadavek veřejnoprávní záruky a zvýšené úrokové míry, poněvadž jedině tak se mohou přilákat kapitálově silní jedinci. Jakpak pochodil pan velkopodnikatel? Bledě. Projekt projednávaly komise, zemský sněm, zemské hejtmanství, královský tribunál, dvorská česká kancelář, dvorská komora - v nejvyšší instanci zasahoval dokonce císař. Pan Malivský byl velice netrpělivý a dotíral velice neodbytně. Přesto (anebo možná právě proto) nepochodil. Když se totiž k jeho plánu vyjadřovala moravská královská města, byla stanoviska Olomouce, Uničova a Uherského Hradiště rozpačitá. Brno, Jihlava a Znojmo jeho návrh přímo odmítly. Uvedly důvody? Podle Brňanů je ten plán velmi povážlivý, nepraktický, ba přímo nemožný. "Nelze předpokládat, že by se do tak odlehlé země daly nalákat zahraniční peníze. Řemeslníci z Francie, Nizozemí, Anglie a Itálie se jistě nevydají v tak velikém počtu s prázdnýma rukama do země trvale ohrožované tureckými vpády, kde vládne poddanství. A kdyby se tak i mimo nadání stalo, vyvstávají tu neřešitelné problémy, jak opatřovat suroviny, potraviny a ubytování pro tak veliký počet lidí. Mezi zdejšími mistry a tovaryši a nově příchozími by záhy vznikly velké rozpory. Byl by to těžký úkol přizpůsobit tento navázaný lid zdejšímu zemskému zřízení a místním právním zvyklostem."  

Tak tedy tradiční odpověď všech odpůrců jakékoli změny: Nejde to. Morgenthaller a Malivský se snažili, leč neprorazili. Povedlo se to až následující generaci, skupině rakouských národohospodářů v čele ze zakladatelem vůbec prvních manufaktur v Rakousku Johannem Becherem a jeho vrstevníkem Filipem Vilémem z Hörnigku. "Merkantilisté (a nejen ti z rakouských zemí) byli přesvědčeni, že zisk nevzniká prací, tedy ve vlastním procesu výroby, nýbrž při výhodné směně výrobků mezi tuzemskem a zahraničím." Úspěšně si podle nich vedla ta země, která v mezinárodním obchodu uměla docilovat přebytků. Dnes bychom řekli: měla aktivní obchodní bilanci. Současně ale chápali, že zisky jsou v konečném důsledku závislé na rozvoji kvalitní, konkurenceschopné domácí výroby. Östereich über alles, wann es nur will! Ano, těmito slovy nazval Hörnigk svou knihu, která se stala nadlouho ekonomickým a taky politickým programem tehdejších reformátorů. Rakousko nade všechny! Teda - když chce. Pod tímto titulem pak uvedl jakési devatero, což je docela srozumitelné vysvětlení merkantilismu jakožto první ucelené národohospodářské teorie vůbec. Autor beze zbytku využil starší nápady obou Brňanů.
 

Porgesova kartounka na Smíchově - Foto: Malé dějiny Smíchova a Košíř

Porgesova kartounka na SmíchověFoto: Malé dějiny Smíchova a Košíř

Tak si to tedy probereme bod po bodu. Ani jeden z nich nepatří mezi nepotřebnou veteš... dodnes... Za prvé: "Stát má pečovat o to, aby v zemi bylo využito všech zdrojů surovin a aby byla obdělávána veškerá vhodná zemědělská půda." A jsme u bodu číslo dvě. Týká se vývozu. Tehdejšího, ale neméně i dnešního. "Vývoz surovin, do jejichž zpracování nebyla vložena žádná další kvalifikovaná práce, je hospodářský zločin. Mají být doma nejprve zušlechtěny." Pod zákonem třetím se skrývá heslo "kvalifikace." "Je třeba programově pečovat o růst kvalifikace obyvatelstva, a to zejména organizováním výuky řemeslům a uměním. Pro rozkvět oborů, kde není dostatek domácích mistrů, mají být povoláni odborníci z ciziny." A už se zastavujeme u bodu čtyři. "Zlato a stříbro nechť zůstávají a cirkulují v zemi, tedy doma, neboť jejich vývoz je těžkou chybou." Za páté: skladba dováženého a domácího zboží: "Obyvatelstvo má nakupovat především místní zboží, import nutno omezit na minimum." A už jsme se dostali k šestému pravidlu - i to se týká dovozu. "Pokud už je nezbytné určité zboží dovážet (koření, sůl, chybějící suroviny), má se za ně platit zbožím a nikoli penězi." Což v současné době činí moderní barterový obchod. Nic nového pod sluncem. "Zahraničně-obchodní činnost má na prvním místě sloužit vyhledávání odbytišť pro vlastní výrobky, pro rozšiřování trhů, a nikoli růstu dovozů, jak se ve skutečnosti děje." Což byl bod číslo sedm, a my si už začínáme opisovat osmičku. Nepřekvapuje nás, že i ona se týká importu. "Pokud je vůbec možno něco dovážet, tedy ať to jsou suroviny, ne hotové výrobky, přičemž nikdy by nemělo být importováno zboží, které lze bez větších problémů vyrábět doma." A už jsme na samém konci merkantilistického devatera: "Všemi prostředky je nezbytné podporovat rozvoj domácí manufakturní výroby. Iniciativy by se měl v této věci chopit stát, protože není druhé síly,která by to v měřítku celé monarchie dokázala."  

Hörnigkovy myšlenky se (na rozdíl od těch brněnských) v mocnářství ujaly. Habsburská vláda si poměrně dobře uvědomovala zaostalost domácí ekonomiky - obávala se rizika, že v budoucnosti vůči vyspělejší cizině hospodářsky neobstojí. Proto přistoupila na řadu opatření v duchu navrhovaného programu. Přistoupila, ale šlo jí to pomalu. Hodně pomalu? Kupříkladu jako v dnešní České republice? Pomaleji. Mnohem pomaleji? Mnohem. To je co říct. Všechny ty novinky byly při známé těžkopádnosti státní správy uváděny v život co možná neliknavěji. Nicméně na přelomu 17. a 18. století, s podporou státního aparátu (byť s podporou liknavou) se začaly do ekonomiky říše (tedy i v českém státě) pomalu... pomaličku prosazovat prvky podnikání. Aj, kapitalismus již nastupoval! "Začaly vznikat první manufaktury. O experiment s podobným podnikem se jako první u nás pokusil už v 70. letech 17. století v Brně zdejší advokát Fabián Šebestián Malivský." Náš starý dobrý známý. "S manufakturou na Radlase ještě neuspěl. Nepochodil ani v Ivančicích. Zato manufaktura založená roku 1697. opatem kláštera v Oseku u Duchcova se už zdárně rozvinula v prosperující punčochářský a soukenický podnik. Brzy po roce 1700. začaly pracovat textilní manufaktury na kounicovských panstvích na Moravě - ve Slavkově a Křižanově. Měšťanský podnikatel Jan Fremmrich si otevřel textilky v Plánici u Klatov v České Lípě, roku 1715. pak hrabě Jan Josef z Valdštejna založil velkou soukenickou manufakturu v Horním Litvínově, která se nadlouho stala největším a nejúspěšnějším rukodílným podnikem v českých zemích."  

Pro poměry v habsburské monarchii bylo typické, že podnikatelé se většinou rekrutovali z řad feudálů, nikoli měšťanů. Dostatek peněz, surovin a levných pracovních sil mívala k dispozici jenom šlechta. Na rozdíl od situace na Západě (tam byl vznikající průmysl od počátku spojen s městy) si české, moravské a slezské podnikání uchovávalo jakési venkovské provinciální rozměry. U nás to šlo pomalu a ještě v malém. Přesto se státní podpora merkantilismu dostavila - v řadě podob. Třeba že vláda začala podnikatelům vydávat výrobní a vývozní privilegia, že subvencovala výstavbu manufaktur bezúročnými půjčkami, že přijímala na území říše kvalifikované odborníky z protestantských zemí (a dokonce tiše tolerovala, že šlo v převážné většině o nekatolíky). Že se přepracovaly zastaralé celní řády tak, aby vysoká cla na dovážené zboží podněcovala rozvoj domácí výroby. A taky že začaly vznikat instituce a úřady pečující o průmysl a obchod, například komerční kolegium, Orientální společnost pro obchod s Tureckem a přilehlými zeměmi, a Východoindická společnost pro obchod s americkými osadami. Že zájmy zahraničního obchodu vedly k vybudování svobodných přístavů v Terstu a v Rijece a že habsburská monarchie začala stavět i svoje obchodní a válečné loďstvo, že se přikročilo k rekonstrukci starých cest, k výstavbě nových císařských silnic. Ještě nějaké "že?" Že se po roce 1700 promítl do dějin českého státu zatím sice slabý, ale perspektivní paprsek. Paprsek přicházejícího kapitalismu. 

Autor:  Josef Veselý
 

Vysílá ČRo Dvojka:

Německý císař Vilém II. - Foto: CC0 Public domain

1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

 
Československé legie v Rusku - Foto: Post Bellum

1216. schůzka: První bitva legií československých

 
Jaroslav Hašek v rakousko-uherské unformě v roce 1915 - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

1215. schůzka: Jaroslava Haška cesta na východ a zpátky

 
Další články... nahoru
ROZHLAS.CZ

ZPRÁVY > Domácí | Zahraničí | Ekonomika | Sport | Zelená vlna | Počasí

STANICE > Radiožurnál | Dvojka | Vltava | Plus | Radio Wave | D-Dur | Jazz | Rádio Junior

TÉMATA > Komentáře | Věda | Kultura | Příroda | Historie | Životní styl | Média | Z rozhlasu

Plná verze | RSS | Kontakty | Podcasty | Mobilní aplikace
© 1997-2019 Český rozhlas