Poslech
Vysílá ČRo Dvojka
24. října  2004 v 08:00  

487. schůzka: Krvosvědek

Fritzova mapa Amazonky - Foto: Univerzita Karlova v Praze

Fritzova mapa AmazonkyFoto: Univerzita Karlova v Praze

"Byl dusný červencový podvečer. Smrákalo se, ani zavanutí. Ani lístek se nehnul na kvetoucích lípách. Pojednou v sraženém zástupu, šerém jako v jedno slitém rudě prošlehlo. Plameny zapraskaly v hranici, prolézaly jí, vyrazily z ní a šlehaly do výše. Červená zář poletovala po těch, kteří stáli neblíže: krevnatý Mateřovský, páter Firmus a bledý Koniáš."

"Ti vzadu v zástupu se tlačili, krky natahovali, na špičky se stavěli, zvláště když se od ohně ozval misionářův hlas - to Koniáš měl krátké proslovení: Ať zhynou ty knihy, kořen zla, dílo ďáblovo, plné bludů a kacířství, ať se s nimi spálí hříšná láska k nim!. Kniha za knihou se míhala nad žíznivými plameny, kniha za knihou do nich padala. Hořely a hynuly radost a chlouba předků, utěšení nejednoho pokolení ve chvílích úzkosti a zármutku, hynula jediná útěcha, opora i útočiště posledních věrných víře svých otců..."  

Pater Koniáš - Foto: Středisko knihovnických a kultur Chomutov

Pater KoniášFoto: Středisko knihovnických a kultur Chomutov

Jméno Antonína Koniáše (narozeného v Praze roku 1691) vstoupilo do dějin. Ba i do jazyka českého, protože "koniáš" (v tomto případě se píše na začátku s malým k) je ničitel a kulturní škůdce vůbec. Slove­so "koniášovat“ znamená ničit knihy nebo jiné kulturní hod­noty. Přídavného jména "koniášovský" se užívá, když se chce říct třeba: koniášovská nenávist ke knihám... anebo: koniášovské řádění v knihovnách. Tělesně byl Toník Koniášů poněkud slabý, o to víc měl v srdci horlivosti. Byl neúnavný, kázal až pětkrát denně a často prý vysílením na kazatelně omdlel. Jeho kázání bychom mohli žánrově označit jako horror. Doslova přeté­kala podrobným líčením pekelných muk, která nepolepšitelné kacíře čekají. Vynalézavý snad až přespříliš byl při vyhledávání takzvaných "kacíř­ských knih.. Sám prý jich spálil na 30 000  

Takový historický věhlas panu Koniášovi nelze závidět. Však si taky na něj Alois Jirásek v románu Temno jaksepatří posvítil. A taky na jezuity. Mimochodem: jezuité, tedy příslušníci řádu To­varyšstva Ježíšova, nedopadli ve slovníku spisovného jazyka českého o moc líp. Jeden z významů slova "jezuita" dodnes tvrdí, že je to pokrytec; ten, kdo překrucuje pravdu; ten, kdo skrývá svou pravou tvář; lstivý, úskočný člověk. Tak tomu se tedy říká pověst pod psa.
Jezuitský řád založil v roce 1540 papež Pavel III. Od samého začátku v něm bylo hodně Čechů. Ne všichni však ničili české knihy jako jejich kolega Koniáš. Našlo se mezi nimi i dost takových, co naopak pomáhali vzdělanost šířit. Doma, ale i daleko. Někdy hrozně daleko od svého domova. Vlastně - měli oni vůbec nějaký domov? Jejich heslem totiž bylo: Mihi patria - coelum. Mou vlastí je nebe.  

Šimon Boruhradský, rodák z Polné - působil v hlavním městě Mexika, kde provedl stavbu rozsáhlého vodního díla. Zachránil tím Mexiko City před záplavami rozvodněných přítoků jezera Texcoco. Páter Chino, původním příjmením Kühn - objevil ústí řeky Colorada a zjistil, že dolní Kalifornie je poloostrov, nikoli ostrov, za nějž byla do té doby po­kládána. Tobiáš Tichavský, původem z Prahy - vydal se do Ruska, naučil se rusky a sepsal první mluvnici ruštiny. Jiří David - náš první autor mapy Sibiře, vypracoval náčrt cesty z Evro­py do Číny. Adam Jílek, narodil se v moravském Rýmařově - autor mapy části Mexika, takzvané Pimérie, území indiánské­ho kmene Pimů, vydal slovník tří indiánských nářečí. In­diáni, mezi kterými Jílek působil, byli prý "velice divocí." Jiří Hostinský, rovněž Moravák, z Klobouk u Brna - žil mezi Indiány v severním Mexiku, psal domů dopisy, které se však bohužel nezachovaly. Jiří Josef Kamel - rodák z Brna. Náramně ho bavila botanika a rostlinné lékař­ství. Švéd Carl von Linné po něm pojmenoval květinu kamélii. Působil a zemřel na Filipínách. Karel Přikryl, z Prahy - dostal se do portugalské kolonie na území Indie, do Goi, byl tam deset let prefektem semináře. Seznámil svého Josefa Dobrovského s jazykem sanskrtem. Václav Boryně ze Lhoty - šlechtického původu, rodák z Malonic na Sušicku. Učil ecuadorské Indiány předení, tkaní a vůbec řemeslům, chovu dobyt­ka, zemědělství a taky hudbě. Pražan Jiří Röhr - stal se profesorem matematiky na universitě v peruánské Limě. Jan Köfler, rovněž z Prahy - na císařském dvoře v Kočinčíně (což je dnešní sever Vietna­mu) působil jako dvorní lékař a astronom. Tadeáš Enis z Čekanic - působil dvacet let v Paraguayi, deníkovou formou popsal povstání Indiánů Guaranů. Samuel Fritz (nebo také Frič) z Trutnova - poprvé zakreslil největší řeku světa Amazonku od pramene až k jejímu ústí do Atlantiku. 

S některými z nich se na Toulkách naší historií ještě potkáme. Dnes nás zajímá pouze jeden. Jmenoval se Jindřich Václav Richter. Hlavní postava 487. schůzky Toulek českou minulostí. Jindřich Václav Richter je rodák z Prostějova. Rodina? O takové se obvykle říká, že je "lepší." Tatínek byl váženým prostějovským měšťanem. Později se stal konšelem, primátorem a knížecím rychtářem. Datum narození Jindřicha Václava Richtera? 7. září 1653. Ví se i to, že mamince říkali Dorotko. Za svobodna Špalková... nebo snad Špalíčková. Podivuhodně dost údajů na polovinu 17. století. Jindřich měl štěstí. V životě už méně. Tedy - on snad štěstí vůbec neměl, neboť - i když bychom to na začátku příběhu asi prozrazovat neměli... Byl totiž zavražděn. Ve čtyřiceti třech letech. To jsme opravdu hodně předběhli. Zatím jsme v Prostějově. Zatím se vůbec neví, co Jindřicha v životě potká.  

Indiánská žena - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Indiánská ženaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ale ano. Ví se to. Jindříšek půjde do škol! Do jezuitských přece. On se původně jezuitou stát nechtěl, rozhodl se až za svých studií v Olomouci. Ale - nepřijali ho. Důvod? Ten není úplně jasný. Snad to bylo z ohledů na tatíka primátora, který počítal, že se synek stane jeho dědicem. Co na to Jindřich? Postavil si hlavu. Copak ti tam v té jejich škole (křičel tatínek Richter), copak ti tam nikdo nedokázal vtlouct do té tvé tvrdá palice, že především máš ctít otce svého a matku svou? A synek? On na to odpovídal, že před otcem a matkou stojí Bůh, tatínku. Olomoučtí otcové jezuité raději mladíka odmítli. Jindřich se vydal pěšky do Brna a tam si vyprosil slyšení u Daniela Krupského, brněnského provinciála. V Brně se stal jezuitou. Bylo mu patnáct let. Pročpak tak stál o černou jezuitskou sutanu? Upřímně věřil. Ale nejenom v Boha. Věřil, že může pomáhat. Někde. V dalekém světě. A to byl asi další důvod. A on se do toho světa rozjel. Ještě jednou patnáct let však musel strávit na studiích. V Brně, Březnici, Jičíně a v Praze. Stal se magistrem, tedy doktorem filosofie. Takže když mu bylo třicet, vydal se do světa. Doprovázeli ho Samuel Fritz z Trutnova, Jiří Burger z Vyškova a ještě dva Slezané. Přes italský Janov a španělskou Sevillu, Kanárské ostrovy, Martinik a Karibské moře se dostal rodák z Prostějova do jihoamerické Kolumbie. Tato cesta trvala skoro rok. Nejhorší to bylo na lodi.  

"Svět se se mnou houpal, tlačil mě žaludek a chtělo se mi hrozně zvracet. Najednou to zadunělo a loď se zatřásla. Nebyl jsem připravený na prudký náraz a tak mě neočekávaný pohyb odhodil až na druhou stranu kajuty. Zadunělo to znovu. To přece není bouře, napadlo mě. V tom přesvědčení mě utvrdil i křik, který se ozýval z paluby, a taky řinčení zbraní. Vyškrábal jsem se po kluzkých schůdcích nahoru, abych zjistil, co se děje. Paluba vřela. Kolem mě pobíhali námořníci a vojáci. Teprve po chvíli jsem si všiml, co bylo příčinou onoho ruchu i předcházejícího hřmění. Naše loď stála přesně uprostřed trojúhelníku, který tvořily tři cizí koráby. Na dvou z nich vlály anglické vlajky, na vrcholku stožáru třetí se však třepetal velký půlměsíc."  

Loď z Janova se srážce vyhnula. Turci to vzdali. K jejich ústupu přispělo jistě i to, že se na obzoru náhle objevily plachty velké válečné lodi, plující pod španělskou vlajkou. "Z města Cartageny jsme se pustili do nitra světadílu po souši a posléze po řece Magdaleně. Pluli jsme proti proudu této rozvodněné komáry zamořená řeky na indiánských kánoích. Veselé divadlo nám poskytovali obrovští krokodýlové, kteří se s otevřenou tlamou roztahovali po ostrůvcích a březích. V noci nám naháněli strach svým řevem jaguáři. Naproti tomu američtí lvi - totiž pumy - jsou značně menší a takřka krotcí, nejednou je býci, i krávy, přemohli."  

"Nejvíce jsme se báli pohanských Karibů, které jsme měli pořád na očích na protějším břehu a k nimž jsme se neodvážili zahnout z obavy před jejich šípy. Nás misionáře nemají rádi, naproti tomu s anglickými a holandskými kacíři z Guayany se přátelí, dávají jim svoje dcery za ženy a kupují si od nich zbraně. V říjnu minulého roku se zmocnili tří misionářů a utratili je. Páter Vergara unikl a sto dní se schovával v pustinách, živ o kořínkách a bylinkách." 

Město Quito v 17. století - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Město Quito v 17. stoletíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich Richter, zdá se, dost těžko chápal, že Karibové nadržují Angličanům a Holanďanům, těm "zlým kacířům." Asi si neuvědomoval, že si Karibové dobře pamatují činnost Španělů v době krvavého dobývání Ameriky. Dlouho se však neurážel, on na to ostatně ani nebyl čas, muselo se putovat dál, do vnitrozemí, protože rozkaz zněl: Horní tok Amazonky, tam bude jejich, tedy i Richterovo působiště. Horní tok Amazonky... jaký nádherný cíl! Ovšem… 

Cestuje-li se kupříkladu helikoptérou, stěží najdeme příjemnější destinaci. Richter a jeho spolubratři se ale museli spokojit s mezky a osly, ve dne se putovalo v úmorném horku, zatímco v noci mrzlo, šlo se přes hory a přes řeky, přes záplavy a bahnem. Jezuité museli mít hotovou andělskou výdrž... Většinou ji měli, ale občas jim trpělivost došla. Když dorazili do města Platy, tak si poznamenává Richter: "Je to staré krysí hnízdo." Musel zde zanechat svého nemocného přítele a sám se ujmout velení výpravy do hor. V listě, poslaném páteru Emanuelovi do Prahy Richter píše: "Na těchto neschůdných cestách se nejednou stává, že člověk, ztratí prst na noze nebo si zakrvaví ruce trny, když se na okraji srázů přidržuje. Moskytů tu je také spousta. Pokrývají nám celu tvář, zejména když se máme přepravit přes nějakou řeku, takže často nevíme, máme-li dřív hledat holí brod nebo zahánět moskyty. Musí se tu chodit ve střevících spletených z provázků - ti, kteří jdou bosky, jsou na nohou a na rukou jako by zbičováni, totiž poštípáni spoustou moskytů. Jejich kousnutí má za následek, že nohy velmi bolestivě opuchají. K tomu přistupují ustavičné, dnem i nocí trvající deště. Zmáčené oděvy přes den neoschnou. Bereme je na sebe tak, jak jsou mokré a pokračujeme v  

Quito. Hlavní město dnešního Ecuadoru. Kdoví, co je hnalo dál, ale oni se nezastavili, postupovali podél řek a horskými údolími dál, pořád pršelo a komáři bodali jako zběsilí, nikdo neví, za jak dlouhou dobu dosáhli území Canelas čili Skořicové země, a jak se po řece Huallagy, přítoku Amazonky, dostali do La Laguny, misionářské osady. Když se uzdravili, čekalo bratry jezuity loučení. Na Richtera připadla stanice svatého Františka Borgii u řeky Ucayali. "Šest dnů se budu plavit po proudu až k ústí řeky Ucayali, která přitéká z Peru; odtud nastoupím cestu, trvající měsíc, ke kmenům zvaným Canibos a Manamabobas. Oba tyto kmeny jsou sice přátelské, ale... je tu jedna nesnáz. Jejich mnohoženství, kterému jsou oddáni tak, že jediný muž se tu často honosí dvěma nebo třemi ženami. Úsilí o nápravu tu musí být velmi diskrétní, nechce-li člověk zahynout jako oběť. Jinak - jak jsem už napsal - oba kmeny jsou velice přátelské."  

Ve stanici svatého Františka Borgii byla malá španělská posádka, která měla chránit pokřtěné Indiány proti okolním pohanům. Richter to neměl jednoduché. Na jedné straně se musel účastnit trestných výprav proti pohanským Indiánům, kteří zabíjeli své pokřtěné bratry, dokonce byl velitelem těchto výprav, na druhé straně odmítal trestat. Spokojil se s tím, že zajaté Indiány "vyrval peklu," křtil je a usazoval je. Tak to bylo i s kmenem Pirů. Richter svolal celý kmen sepských Comavů. Šest týdnů pronásledoval v pralese pirské zákeřníky, kteří pobili řadu svých sousedů. Osmdesát Pirů zajal, ale nepotrestal je. Postrašení Pirové nakonec sami Richtera vyhledali. 

Páter Jindřich bojoval i na jiné frontě. Mezi Indiány se rozšířily zhoubné horečky a úplavice. Richter navštěvoval indiánská vesnice a ošetřoval nemocné. V jednom svém dopise domů o tom napsal: "Zde není třeba učenosti - ale síly." Když roztrhal svoje boty, šaty a prádlo, chodil nakonec ve své pralesní misijně končině jenom v indiánské haleně a bos. Těšil se kupodivu dlouhou dobu výbornému zdraví, ale pak ho začaly trápit bolesti žaludku. Začal pomýšlet na to, že odcestuje do Quita a tam že se bude léčit. Jeho nemoc začala být zřejmě dost vážná, a Richter myslel na nejhorší. "Deset let už bojuji s bědami, oděn houní, v rozbitých šatech a bos, a během osmi let jsem nevyměnil šaty víc jak dvakrát, košil jsem neměl víc než čtyři. Po nějaký čas cítím, že má síly jsou zlomeny a že moc zdraví takřka zmizela." Ale uzdravil se. I když života už mu moc nezbývalo...  

"Indiánští divoši jsou zatvrzelí, pokud se bojí, že se jim sáhne na jejich život, svobodu a majetek. Jakmile však vidí, že jim žádné takové nebezpečí nehrozí, zkrotnou tak, že sami od sebe nabízejí štědře svou práci, i to, co jim urodila země. Kdyby misionář měli dost dárků, byla by věc hotova. Dáš kazikovi (to je náčelník kmene) sekyru, a získals tím celý kmen. Železa, která je zde velmi drahé, si cení Indiáni tím více, čím více ho tu je zapotřebí ke kácení stromů, aby se mohla zasít kukuřice, banány a juka... Jeho představenému se přihodila zvláštní věc. Jeden Indián mu přinesl svého vlastního syna a pravil: "Zde máš mého syna a dej mi za něj sekyru!" Páter provinciál mu vysvětlil, že ty dvě "věci" nemají stejnou hodnotu, ale nepřesvědčil ho. Indián nakonec prohlásil: "Ty mi nerozumíš, proč si víc cením sekyry než syna. Copak synů, těch si zplodím, kolik budu chtít - sekyru však neudělám za celý život ani jednu!"  

Richter se rozhodl, že se vypraví ze stanice v La Laguně, kde působil už šest let jako náměstek superiora, tedy svého představeného, do své horské misijní oblasti na řece Ucayali. Doprovázeli ho dva jezuité a několik Indiánů Jívarů. Na Ucayali už nedošli. Po cestě je přepadli Indiáni Cunivové, vedení Jindřichem Mamelukem. Tohoto Indiána Jindřich Richter kdysi - ještě jako maličkého kluka - pokřtil a pojmenoval ho po sobě. Byl to jeho oblíbenec, na kterého nedal dopustit. Právě on Richtera zabil. Svému osudu neunikli ani další jezuiti, ani Indiáni, kteří je doprovázeli, ani španělští vojáci v nedaleké osadě Indiánů Pirů. Jenom dva Jívarové z Richterova průvodu utekli a přinesli zprávu o přepadení a smrti Jindřicha Václava Richtera, rodáka z moravského města Prostějova. 

"Bylo to Léta Páně 1695., měsíce listopadu, dne již nepovědomého, kdy bratr Richter ukrutně a zlostně usmrcen jest... "Milá maminko! Uplynula již dvě léta a já jsem nedostal žádný list z Evropy. Věřím tomu a u Boha, Pána našeho, pevně doufám, že se těšíte stálému a dobrému zdraví. Já žiji tady v bázni Boží mezi kmeny divokých domorodců, kteří však divocí jsou mnohdy jen na první pohled, protože ve své většině víru naši rádi a ochotně přijímají a mnohému novému od nás se přiučují. Jsou ovšem mezi nimi, ostatně jako všude jinde na světě, lidé zatvrzelí a dobrodiní odmítající..."  

Antonín Koniáš a jemu podobní z Tovaryšstva Ježíšova to jezuitům u českého národa (a nejenom u něj) zavařil na dlouhá léta dopředu. I pan Jirásek se přičinil. Ale staré, ba přímo antické přísloví říká: "Duo cum faciunt idem, saepe non est idem." Neboli: "Když dva dělají totéž, není to často totéž." Pravdivost této myšlenky potvrdili čeští jezuité poněkud jiného druhu než byl Koniáš (i když - ani jeho podobizna se neskládá ze samých temných barev). Jeden z nich se jmenoval - Jindřich Václav Richter. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
 

Vysílá ČRo Dvojka:

Německý císař Vilém II. - Foto: CC0 Public domain

1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

 
Československé legie v Rusku - Foto: Post Bellum

1216. schůzka: První bitva legií československých

 
Jaroslav Hašek v rakousko-uherské unformě v roce 1915 - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

1215. schůzka: Jaroslava Haška cesta na východ a zpátky

 
Další články... nahoru
ROZHLAS.CZ

ZPRÁVY > Domácí | Zahraničí | Ekonomika | Sport | Zelená vlna | Počasí

STANICE > Radiožurnál | Dvojka | Vltava | Plus | Radio Wave | D-Dur | Jazz | Rádio Junior

TÉMATA > Komentáře | Věda | Kultura | Příroda | Historie | Životní styl | Média | Z rozhlasu

Plná verze | RSS | Kontakty | Podcasty | Mobilní aplikace
© 1997-2019 Český rozhlas