Poslech
Vysílá ČRo Dvojka
22. listopadu  2015 v 10:30  

726. schůzka: Kde domov můj

Jan Vilímek: Portrét Františka Škroupa - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét Františka ŠkroupaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Audio

Poslechněte si celý příspěvek

Přehrát

Poté, co napsal první původní českou operu Dráteník, pustil se František Škroup do scénického melodramu Bratrovrah a do scénické hudby k dramatu Čestmír. Na rozdíl od melodramu (který čerpal z biblického příběhu Kaina a Ábela) zašel si pro námět na Čestmíra jeho autor Josef Kajetán Tyl do bájné české historie.

Nechal se inspirovat Rukopisem královédvorským a celou hru napsal během jedenácti dní. Hrdina Čestmír umírá po boji s luckým knížetem Vlastislavem (oba už známe i z Jiráskových Starých pověstí českých), a bard Radovan přitom zpívá, doprovázeje se na harfu, svou rapsodii.  

Svitnou hvězdy v temnou stezku dvojím světlem v země pásky. Vzkvetou růže z jejich lesku, věčné věnce z boje - z lásky. 

Po pravdě řečeno, Josef Kajetán nestvořil nic, co by bylo záhodno uložit do zlatých análů české poezie, ale česká veřejnost přijala vděčně i to málo. A nejenom od něj, ale i od Škroupa. Ti dva se měli sejít při společné práci víckrát - nad zpěvohrou Oldřich a Božena a Libušin sňatek - ještě předtím však z jejich spolupráce vzešla "původní pražská fraška" (pod tímto názvem Tyl otiskl ve svém časopise Květy dvě ukázky z dopsané novinky). Vzbudil tím velkou zvědavost, jaké asi bude jevištní provedení. Bylo 21. prosince roku 1823, minuty rychle běžely k půl čtvrté hodině odpolední. Začátek nedělního českého předsta­vení (česky se večer nemohlo hrát, jeviště i hlediště patřilo Němcům)... tak tedy začátek se blížil. V knize Františka Ko­žíka Píseň nejdražší vypadala premiéra Fidlovačky asi takto:  

"Bruste, hoši, bruste pilu," zpíval sbor drvoštěpů po obou stranách jeviště, představujícího úzkou pražskou ulici. Na jejich zpěv navázal popěvkem dohazovač Kozelka: "Česky mluvte, nehafejte, protože přece žijeme v krásných českých městech, a v nich bydlí i krásný český jazyk!" Obecenstvo se vžilo do trampot zamilovaného mlynářského pomocníka Jeníka Kroutila a Lidunky, neteře bohaté obchodnice Mastílkové. Lidunčina píseň, plná citu, se Tylovi od samého začátku líbila. 

Vane větřík po lučinách, Kvítka kolíbá, A ti naši mladí páni Po hubinkách jen se shání; České děvče se jim ale Z cesty uhýbá!  

Potom dal Tyl zaznít zpoza kulis hlasům, známým z pražské ulice: "Písek, písek!" a pak taky ještě "Panímaminky, mají-li nějaký popel?!" Tyl věděl, ve kterých místech by zasáhla cenzorova tužka. Někde se jí raději ze své vůle vyhnul. Přesto se tu a tam ozvalo z loží syčení, když panstvo podráždilo některé hrubší slovo, na které nebylo obecenstvo zvyklé. (Pročetli jsme velmi pozorně celý text, ale nenašli jsme v tom množství českých slov a ve stejném množství slov německých ani jedno, které by bylo možno označit jako "hrubší." Anebo nám už to dnes, jelikož jsme zvyklí ledasčemu i od potentátů, ani nepřijde.) 

A je další obraz: Z náladového hudebního úvodu se vyvinula známá písnička Proto jsem si šněrovačku koupila. Jeník odchází, když se dozví, že Lidunce chystají ženicha, falešného barona Dudka, šviháka a podvodníka. Další obraz: Odehrává se v oboře v Bubenči - Žid Šiveles v něm pronásleduje "barona" Dudka, z něhož se posléze vyklube jeho dlužník. Text napsal Tyl makarónsky, promísil češtinu s němčinou, jak se na pražské ulici často ozývalo:  

Hudební skladatel František Škroup na portrétu Antonína Machka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Hudební skladatel František Škroup na portrétu Antonína MachkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Podáš mi ruku k pomoci? Podáš mi léků v nemoci? Podám ti obě k pomoci, Podám doktora v nemoci. Gib her die Hand! I tu ji máš! Und halte fest! To uhlídáš!  

A další proměna: Kašna na staropražském náměstí, kam chodí služebná děvčata s putnami pro vodu. Přiblížil se jim hlouček tovaryšů s písní Horo, horo, vysoká jsi. Říkalo se, že ji složil v jičínském vězení voják, který zastřelil svou milou a čekal na ortel.  

Měl jsem tě holka rád, Už tě má kamarád, Měl jsem tě holka rád, Už tě nechci! Takovou opici Najdu na ulici - Měl jsem tě holka rád, Už tě nechci! Kdybys ty měl, můj holečku, sto dvorů - A já jenom roztrhanou stodolu - Nebudu tvá, Není možná; To ti ani darebáku, Pán Bůh nedá!  

Tyl přetextoval pro Fidlovačku (anebo úplně převzal) písničky, které lidé znali a zpívali si je. Na nápěv písničky Hop, holka, svlíkej kabát zpívala obchodnice Mastílková: Já před ním zavřu dveře, že už za ní nepoleze. Anebo na nápěv Kdybys měla, má panenko, sto ovec pokračuje Mastílková: A kdyby měl pan Johanes tisíce - tisíce; A má holka zpravované kytlice - kytlice; Darmo práhne, Nedosáhne, Za ní ho to, filutáře, darmo táhne!  

Závěr tohoto obrazu měl Tyl rád. Jako noční strážce se vmísil mezi postavy na jevišti dráb:
Pojďte domů, pojďte holky,
nechte rejdů, nechte spolky!
Pojďte domů, pojďte páni,
už je dávno po klekání!
Pojďte domů, noc se blíží,
ať vás varta nezaklíží!
 

Škroup v orchestru naznačil vzdalování se večerky pikolami a malým bubínkem, všechno se ztišilo, ale najednou na mávnutí jeho taktovky celý orchestr zahřměl dvěma mohutnými údery ve fortissimu. Když se pak zvedla opona, hemžilo se jeviště lidmi. Nuselská louka byla plná diváků, kramářů, prodavačů, lidí z města i venkova. Fidlo - fidlo - fidlovačka, povídačka, vády, pračka, naše veselost, zdarma všeho dost!  

A zatímco dvě zpěvačky vystoupily s jarmareční písní, vyšly na jeviště dvě nové postavy. Byla to dívka Bětuška, na jedné paži měla zavěšený lesní roh, druhou vedla šedivého, slepého houslistu Mareše. Všechno kolem se utišilo, pozornost lidí se soustředila jenom na tu dvojici. A my se soustředíme na situaci, v níž poprvé zazněla česká hymna.  

"Hleď, abychom se někde usadili!" "Tamto je pěkný kámen, dědečku. Pojďte! Já vedle vás postojím." "No tak tedy, starý! Měj se k tomu! Zadělej něco řádného!" "Mnoho neumím - neumím - co ale dám, jde ze srdce:" Kde domov můj, kde domov můj? Hučí voda po lučinách, Bory šumí po skalinách, V sadě skví se jara květ, Zemský ráj to na pohled! A to jest ta krásná země - Česká země - domov můj! Kde domov můj, kde domov můj?! Znáte v kraji bohumilém Tiché duše v těle čilém, Jasnou mysl, znik a zdar, A tu sílu, vzdoru zmar; To je Čechů slavné plémě - Mezi Čechy - domov můj!  

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana VilímkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Chvilku bylo ticho, až promluvil dráb, ale hlas měl nějak divně sevřený: "Dobře tak, starý, dobře! (Oči si utírá.) Až mě to pod klapkama zašimralo. Já si tě vezmu do paměti." Tyl dal Škroupovi za pravdu ve všech změnách, které skladatel udělal. Vhodně změnil a přehodil slova této písně, aby nabyla na přízvuku, nechal celou píseň jenom postavě starého Mareše, bez opakování ve sboru. A končilo se v hospodě zvané Kravín, všichni diváci ji dobře znali, a všechno dobře dopadlo, zápletky se rozpletly a tři páry (nejenom ten, sestávající z Jeníka a Lidušky) se nakonec spojily a dostaly se za sebe.  

Živobytí bez tanečku -
To je smutný živůtek;
S hochem ale v kole bejvat,
To je život jako med!
Fidlovačka dodělala,
Teď jí honem vyzvoňte.
Nebude-li umíráčkem,
jednou ještě zazvoňte!
 

Jaký byl ohlas? Nechyběly hlasy velmi vřelé, v novinách se však objevila většinou kritická slova. Oficiální kritika vytkla Tylovi obhroublost a volbu prostředí. "Je nevhodné a sprosté!" Faktem zůstává, že se Fidlovačka dočkala jenom jedné reprízy, v lednu následujícího roku. Pak byla pro nedostatek zájmu stažena z repertoáru. Panské obecenstvo nemínilo poslouchat mluvu, natož pak výsměch ulice. A tak Fidlovačka na víc než tři čtvrtě století zmizela (tedy inscenačně) v propadlišti času. Teprve až v červnu roku 1917, koncem první světové války, po ní sáhl režisér Městského divadla na Královských Vinohradech Karel Hugo Hilar. K údivu všech se ukáže, že jde o dílo sice nenáročné, avšak živé - zpěvohra dosáhla sedmdesáti repriz.  

To už ale mluvíme o 20. století. Během prvních dvou představení píseň Kde domov můj ve Fidlovačce zřejmě neslyšelo moc lidí. Nebylo proto ani možné, aby se ze dne na den stala majetkem lidu, jak se to tvrdívalo. Ale líbila se, od samého začátku. Populární basista Karel Strakatý ji v roli potulného pěvce a houslisty přednesl procítěně a s vkusem. Vlastně byla jemu přímo na tělo složena (Strakatý jinak ve zpěvohře vůbec nevystupuje). Trvalo však ještě několik dalších desetiletí, než se ta píseň dokázala zapsat do srdcí i do paměti. Nejdřív se stala vyloženě salonní skladbou. Koncertním číslem na vlasteneckých akademiích a večírcích. Podobný osud měly i leckteré jiné tenkrát slavné písně, například Bývali Čechové statní jonáci (tu složil bratr Františka Škroupa Jan Nepomuk). 

Partitura písně Kde domov můj - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Partitura písně Kde domov můjFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Prvními, kdo neopomněli zařadit Kde domov můj do svého kmenového repertoáru, byli operní pěvci Karel Strakatý a Jan Píšek. Ten druhý jmenovaný ji zpíval i na zájezdech po Evropě, dokonce i na anglickém královském dvoře. Kde domov můj hráli potulní harfeníci při lidových poutích, zpívali ji lidé po hospodách nebo na nedělních výletech. V 70. letech předminulého století už byla všeobecně rozšířena zlidovělou písničkou - málokdo však znal její autory. Nápěv i text lidé začali pociťovat jako symbol češství. Byla zpívána jako hymnická oslava lásky k vlasti, ale mnohem častěji jako - odrhovačka. Právě proto se ocitá znovu - po letech - v palbě kritiky. Tentokrát se jí tentokrát vytýkala nepůvodnost, harmonická jednotvárnost, přílišná sentimentalita, nečeskost, planost, nepoetičnost veršů. Sám Jan Neruda vyzývá Bedřicha Smetanu, aby vytvořil národní hymnu novou, samozřejmě lepší. Dokonce je vypsán konkurs na text - Smetana si má z došlých básní vybrat. 

Leč nevybral si. Navíc ten nápad rezolutně odmítl: "Nápěv na žádný z těch textů skládati nebudu, poněvadž by to byla práce marná. Kterou píseň lid sám na svou hymnu povznesl, ta hymnou jeho také zůstane." Zajímavé je, že Škroupova hudba zněla cize a nepůvodně i Leoši Janáčkovi: "Hlavní motiv písně, prvých osm not, nalézáme již ve sbírce Písni duchovních evangelických z roku 1615 na straně 304, v písni Nebeský otče náš." Vytvořit novou hymnu se o mnoho let později pokusí skladatel Vítězslav Novák. Jaroslav Křička mu přiskočil na pomoc a navrhoval, aby se hymnou stala je jeho, tedy Novákova "česká Marseillaisa, trochu stručná, ale pádná!" Na báseň slova Josefa Václava Sládka V boj! totiž Novák zkomponoval hned Tři české zpěvy.  

Od českých hor slyš temně řinčet zbroj: to žene v českou zem se nepřátelský voj. Teď v boj, teď v boj, teď v boj! Jak bouři vzdor se horský staví bor, teď za otčinu v boj!  

Někdy je dobře, když se něco neujme... Roku 1917 pražský velkoobchodník Chmel věnoval Radě českého spisovatelstva 3000 korun, které měly být odměnou tomu, kdo zvítězí v soutěži na novou hymnu. Té ctižádosti podlehl i skladatel Jindřich Jindřich. Ještě v roce 1919 se pokusil vhodně upravit Smetanův slavný sbor lidu z Braniborů: Udeřila naše hodina.  

Udeřila naše hodina,
otevřely se brány,
pražská se vzbudila chudina
a zahraje si na pány.
Upravovatel záhy narazil na původní text, v němž se staccatem praví:
Nemeškejme, nemeškejme,
kde co najdem, pobírejme!
Prosím vás, takhle ne! To bychom na sebe prozrazovali více, než je nutno. 

Přihlásil se i Rudolf Medek svou sbírkou básní Lví srdce. Jak víme, vše bylo marné. Tu mírumilovnou písničku o tom, jak je u nás hezky, nikdo nedokázat překonat ani za honorář. Brzy po premiéře Fidlovačky vstoupil do hry František Ladislav Čelakovský a otiskl báseň Píseň společní, aby nenechal nikoho na pochybách, že mu jde o trumf, kterým by přebil rostoucí popularitu Písně Tylovy. Hudbu mu složil... náhodou František Škroup. 

Za dnů mladosti kdo radostné modlám cizím se nekoříš, kdo k dceři nevinné, milostné z rodu českého zahoříš, hotov s ní životem se bráti, dar zdatných dítek vlasti přáti: tys bratr náš, tys bratr náš, ty v blahu svém se nezklamáš! Kdo pamětliv praotců slavných Čechem se býti honosíš, zvyků a práv jsa přítel dávných, znak porobenců nenosíš, kdo mělnické a žernosecké nad vlašské ctíš a nad německé: bys bratr náš, tys bratr náš, ty v naší lásce potrváš!  

A tak dále, a tak dál, v třetí sloze se vyzdvihuje jazyk, ve čtvrté česká píseň, a v páté české louky a háje... Ještěže se to dnes nezpívá. To snad Čelakovský nemohl myslet vážně. A třeba to ani vážně nemyslel. Byl prý znám náramným smyslem pro humor, takže kdoví... Ostatně - na konto budoucí hymny si zaveršoval nejeden pisálek, leč i nejeden klasik. Kupříkladu... kdo by řekl, že tato parafráze je od Jana Nerudy:  

Kde domov můj? Tam, kde pivovary strmí, a kde pivovarské husy krmí, kde mělnické vinice lidem dělaj opice, jež malínský křen zas spraví, mezi křeny domov můj.  

Valaši si z té písně legraci nedělali, naopak jí přidali další verše, ve vší vážnosti velebící rodný kraj: Kde domov můj, kde domov můj? ve Frenštátě u Příbora, nedaleko Lysá hora, napravo je Javorník a nalevo Ondřejník a uprostřed hora Radhošť, pod Radhoštěm domov můj.  

Při výstupu na horu Kriváň složili slovenští studenti zase svoji verzi: Kde domov můj, kde domov můj? Kde se pne Kriváňa hlava, kde bystrý Váh zpod skal vstává, dcery kde Sláva rodí a zpěv srdci lahodí, ó to je ta krásná země, Podtatransko, domov můj!  

Janko Matúška - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Janko MatúškaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Měnit text písně byl tenkrát běžným zvykem, zabránit se tomu nedalo. Vším tím nepietním prozpěvováním na výletech, oslavách a veselicích ztrácela píseň pomalu na důstojnosti, málem zvulgárněla, až v kruté atmosféře první světové války byla povznesena (tentokrát už natrvalo) k novému, ušlechtilému životu. Na válčištích několika kontinentů, daleko do vlasti, nalezla v ústech českých vojáků vznešený a aktuální obsah. I lidé doma slyšeli teď líp než kdy jindy vroucnost a prostotu, s níž vyjadřuje krásu rodné země i lásku k ní. Dá se říct, že úcta a vážnost k niterným hodnotám té skladby se stala samozřejmostí - natrvalo. Usnesením vlády číslo 19/300 z roku 1920 se píseň Kde domov můj stává součástí oficiální českou hymnou - spolu se slovenskou písní na nápěv lidové Kopala studienku a se slovy Janka Matúšky - Nad Tatrou sa blýska. Je pozoruhodné, že o tom nebyl vydán žádný zákon, naopak se výslovně prohlašuje, že "od ustanovení formou zákona se upouští." Autoři přitom nejsou v usnesení vlády záměrně jmenováni. Od roku 1993 jsou obě písně hymnami dvou suverénních států.  

V roce 1857 měl František Škroup jako dirigent dovršit třicet let působnosti ve Stavovském divadle a dvacet let vedení opery. K obojímu jubileu však dostal nečekaný dárek: výpověď. Zamýšlel totiž kandidovat na místo ředitele, a to mu jeho konkurenti znemožnili. Škroup se zařekl, že do Stavovského divadla už nikdy nevstoupí. Ve stejné době, kdy mu zemřel nejnadanější syn Oldřich, a poněvadž v Praze nenašel odpovídající místo, přijal místo kapelníka u německé opery v nizozemském Rotterdamu. Tam se skvěle uvedl a měl ve svých devětapadesáti letech velké plány. Domů psal, že se mu daří dobře, i když přece jenom... země česká... domov můj.  

29. ledna 1862 dirigoval Cherubiniho Vodnáře. Pak se pustil do zkoušek na další operu. Nachladil se však a na cestě do divadla 6. února omdlel. Když ho přinesli domů, sotva se vzpamatoval, chtěl si načrtnout jakousi melodii. Večer však pozbyl vědomí a o půlnoci z 6. na 7. února zemřel. Protože byl František Škroup nemajetný, byl pohřben do společného hrobu.
 

Autor:  Josef Veselý
 

Vysílá ČRo Dvojka:

Bitva na Sommě, britští vojáci s teplými příděly - Foto: CC0 Public domain

1191. schůzka: Druhá ze dvou megabitev.

 
Bitva u Verdunu byla jedna z největších bitev první světové války na její západní frontě - Foto: Wikimedia Commons

1190. schůzka: První ze dvou megabitev.

 
John Singer Sargent: Vojáci zasažení yperitem (Gassed). Detail obrazu z roku 1918 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

1189. schůzka: Bestiální krok: bojové plyny.

 
Další články... nahoru
ROZHLAS.CZ

ZPRÁVY > Domácí | Zahraničí | Ekonomika | Sport | Zelená vlna | Počasí

STANICE > Radiožurnál | Dvojka | Vltava | Plus | Radio Wave | D-Dur | Jazz | Rádio Junior

TÉMATA > Komentáře | Leonardo - věda a technika | Kultura | Příroda | Historie | Cestování | Životní styl | Média | Z rozhlasu

Plná verze | RSS | Kontakty | Podcasty | Mobilní aplikace
© 1997-2018 Český rozhlas